Sněženky a machři po 25 letech
No dobře, ve skutečnosti je to spíše 26 let, ale když se natáčelo, bylo tomu opravdu čtvrtstoletí a navíc děj filmu se odehrává po 25 letech. Každopádně je to pořádně dlouhá doba na to, aby vznikl druhý díl nějakého filmu. Navíc původní Sněženky a machři vznikaly v naprosto odlišném klimatu. Počátkem 80. let se svobodomyslní umělci tajně bouřili a je to cítit i ze Sněženek a machrů. „Nepijeme abychom se opili, pijeme, abychom se cítili svobodní," říkali študáci a člověk se občas diví, co všechno prošlo tehdejší cenzurou.
Ovšem abychom byli úplně přesní, původní Sněženky a machři se nikdy nesnažily být něco víc než pouhá zábava. Sem tam scenáristé Radek John a Ivo Pelant něco do těch dialogů procpali, ale film byl především velmi reálnou ukázkou toho, jak se tehdy žilo na střední. Proto se film tak líbil. Všichni se s ním dokázali naprosto ztotožnit a to dokonce i študáci po revoluci, tak moc je nadčasové a nestárnoucí to, co se děje na lyžařských výletech (pravda, nevím, jak to vypadá teď, ale před nějakými těmi 11 lety to bylo stejné jako v roce 82).
Jenže jak na film, který se opravdu stal kultem a jehož hlášky se dodnes užívají v běžné mluvě, navázat po takové době? Dost dobře to nejde a to pokračování prostě musí být jiné. Sněženky a machři po 25 letech jsou jiné vskutku diametrálně. Všichni, kdo na film půjdou do kina, budou čekat obrovskou legraci. Budou čekat hodinu a půl nacpanou hláškami a čtyřicetileté herce, kteří se budou snažit chovat jako puberťáci. A pak budou odcházet z kina zklamaní, jako hodně lidí na premiéře. Sněženky a machři po 25 letech totiž ve své podstatě ani trošku není komedie. Spíš tíživé drama.
Což zní asi dost děsivě, ale nenechte se odradit. Humor ve filmu je, dokonce dost povedený, i když pár skutečně vtipných momentů ze scénáře je ve výsledku nakonec bohužel maličko zabitých (měl jsem možnost před premiérou číst scénář, takže jsem naštěstí nečekal žádnou velkou legraci).
Jenže od dob mladých let uběhlo 25 let, lidé stárnou, životy se mění a po čtyřicítce nikdy už asi nebudou tak bezstarostné, plné alkoholu, uvolněnosti a pohody jako v době školních let. A přesně to odráží i film Viktora Tauše a scenáristů Radka Johna a Ivo Pelanta.
Sněženky a machři po 25 letech prostě nejsou žádná stařecká řechtanda, nýbrž mnohem spíše stařecká deprese. Všichni zestárli a jejich životy už nestojí za moc. Karel Mácha (Michal Suchánek) se sice z toho brýlatého nenápadného prcka proměnil ve slavného komika a televizní hvězdu, ale jeho rodinný život není úplně nejstabilnější. Všude ho pronásleduje bulvár, nachytává ho s milenkami. Radek Převrátil, hoch, který měl mít podle prvních Sněženek a machrů asi nejlepší budoucnost, se změnil v obtloustlého krachujícího podnikatele s vydavatelstvím knih a Viky Cabadaj? Třídní hláškař a pohodář? Učí zahraniční děti zbohatlíků, jak se správně lyžuje, je několikrát rozvedený a žije život, který naprosto nikam nevede.
A to je jen příklad těch tří hlavních postav, okolo nichž se motá spousta dalších stárnoucích „trosek" (ne všichni jsou na tom zas úplně špatně, ale nikdo radostí neskáče). Snad jedinou výjimkou je nemluvná dvojice v pozadí John a Krajhanzlová. Chodili spolu v původních Sněženkách a machrech, teď jsou šťastný manželský pár. Jenom ten John shodil to dlouhé hipízácké páčo z prvních Sněženek a je naholo.
Sněženky a machři po 25 letech jsou film o tom, že když je vám přes 40 let a snažíte se dělat to, co jste dělali jako mladí, nemůže to fungovat. Ve filmu se sice neustále opakují hlášky z původního filmu, ale všechny vyznívají vlastně dost mimo a občas se skoro zdá, že je to záměr. Když Viky vykřikne svůj „dřepkins" a obstaróžní parta s vrzajícími koleny se snaží dřepnout a zase vstát, je to skoro smutný pohled.
Pravdou je, že opakujících se slavných hlášek z původních Sněženek je v pokračování možná až moc, ale na druhou stranu si to všichni uvědomují a dokáží to hezky komentovat („To se nezmůžeme na něco novýho?" „Oni si snad pamatujou každou větu, která tehdy padla!"). A legraci si film dělá vlastně i z hereckých představitelů a jejich osudů. Suchánek hraje v podstatě sám sebe - tak trochu unavený komik, od kterého se neustále čeká legrace i v soukromí a jeho to dost štve. Úplně nejhůř ale dopadla představitelka Mariky, Eva Jeníčková. Tváří se jako největší hollywoodská hvězda, která se ovšem nechala jen párkrát rozstřílet v totálních amerických béčkách. Prostě jako ve skutečnosti (docela by mě zajímalo, zda Jeníčková pochopila, že si z ní dělají docela slušnou prču).
Ani Viktor Tauš jakožto režisér nezklamal. Od producenta Posledních plavek se dalo čekat ledascos, ale v tandemu s kameramanem Milanem Chadimou se jim podařilo vytvořit skvělou, zimně depresivní atmosféru. Skoro každý záběr je svým způsobem efektní, a ačkoliv občas je to až přehnané (obyčejná dialogová scéna snímaná trochu našikmo vypadá, jakoby se točila vyhrocená pasáž ve velkém thrilleru), je z filmu cítit docela působivý cit pro filmařinu. Stručně řečeno - Sněženky a machři po 25 letech vypadají jako FILM, a ne jako televizní seriál.
Netvrdím, že Sněženky a machři 2 nejsou bez chyb. Pár jich tu je. Některé postavy jsou vesměs naprosto zbytečné (ale jedna má alespoň zajímavou sviňáckou pointu), pasáže jen s hudbou bez dialogů vypadají hezky, ale působí maličko jako scény pro natažení stopáže a někteří herci si možná nevědí rady se svými postavami. Překvapivě zejména Jan Antonín Duchoslav jako Viky už dávno nepůsobí jako jeho slavná postava z mládí. Když opakuje své staré hlášky, působí to strašně nepřirozeně. Ovšem jak už jsem psal výše, i to může být záměr.
Sněženky a machři po 25 letech jsou prostě film o tom, že stárneme a mládí se už nikdy nevrátí, ať se snažíme jak chceme. Že naše životy jsou už dávno jinde a můžeme si hrát na to, že jsme ještě na střední škole, můžeme se tak i chovat, ale vždycky to bude vypadat trapně a nikdy to nemůže fungovat.
Což znamená jediné. Pokud jdete na třeskutou komedii, budete hodně, hodně zklamaní. Pokud se obrníte a půjdete na trošku zimní deprese o stárnutí, mohli byste být nadšení. Jako já. Natočit tenhle film chtělo pořádnou porci odvahy.
Hodnocení:
Sněženky a machři po 25 letech vůbec nejsou třeskutou komedií, která se očekává. Dokonce ani melancholickou nostalgií. Ten film je vlastně docela depresivní zasněžená povídka o nenávratném stárnutí. Velmi povedená.