Umírající zvíře
Španělská režisérka Isabel Coixet má zřejmě doživotní smlouvu s nějakou firmou zabývající se výrobou papírových kapesníčků. Jinak si totiž její filmografii plnou dojáků a citových ždímaček snad ani vysvětlit nelze. Její nový film však sliboval něco jiného, což dokonce v povedené první půlce dodržel. Bohužel v té druhé už se znovu sklouzlo ke snaze popustit stavidla u slzné přehrady, což budou citlivější jedinci asi kvitovat, ale cyničtější diváci (mezi které se počítám) už budou spokojení podstatně méně.
Máme za sebou loučení se s okolím před smrtí zaviněnou vážnou nemocí ve filmu Můj život beze mne. Potom nás Tajemství slov naučilo lásce nahluchlé s nevidomým a nyní pro změnu vyrážíme na exkurzi na sklonek života rozvedeného učitele literatury a příležitostného divadelního kritika Davida (Ben Kingsley bez tupé, v dobře napsané roli a nedávající důvod k posměškům z posledních gurudinosaurovskobollowských let), který vždycky měl rád ženy, postelí mu jich prošla kvanta a on sám nikdy nehledal nic vážnějšího a trvalejšího s tím, že bez problémů vždycky přiznal, že se neumí chovat na svůj věk a že je tak trošku stále zastydlým puberťákem.
Jenomže přesvědčení je jedna věc a očarování kouzelnou studentkou Consuelou (Penélope Cruz to takhle neseklo od Vanilkového nebe) věc druhá. Zapřísáhlý děvkař náhle jihne, měkne, propadá novému vztahu, začíná po letech žárlit jak šestnáctiletý a nakonec musí chtě nechtě přiznat, že se do té zdánlivé jedné z mnoha naprosto chorobně zamiloval, což je na druhou stranu potěšující při zjištění, že je na tom drahá polovička naprosto stejně. Více než třicetiletý věkový rozdíl jde stranou, příležitostná dlouholetá postelová kamarádka Carolyn (Patricia Clarkson) také a na scénu nastupuje dilema v podobě setrvání či nesetrvání u vztahu, jehož budoucnost je značně rozviklaná a u kterého se neví rady ani Davidův nejlepší kamarád a taktéž zkušený záletník George (Dennis Hopper užívající si hláškujícího cynika).
Coixet se svým novým filmem zpočátku skutečně příjemně překvapuje. Na stáří se dívá s lehkým humorným nadhledem. Pro Davida ohromně překvapivý vztah předkládá jakožto naprosté pomatení smyslů a zbláznění se do překrásné mladice, kterou díky kameře zkušeného Jeana-Claudea Larrieua pozorujeme stejně jako hlavní postava úctivě jakožto překrásné umělecké dílo. Jsme svědky překvapivého rozněžnění se a rozbušení postaršího srdce, které už si dlouhá léta bilo svým navyklým poklidným tempem, když tu hle najednou David nervózně vytáčí telefon, tetelí se při každém jeho zazvonění, oznámení o jiném programu své nové přítelkyně přijímá s rozpaky a nedůvěrou a vůbec se z něj stává znovu poblázněný mladík, jehož nově nabitá múza přesvědčuje o tom, že ještě zdaleka není tak nad věcí, jak si dlouhá léta myslel. Až potud, když se film soustřeďuje na vášnivý vztah, sympatické vnitřní monology hlavní postavy a jeho rozmluvy s parádně cynickým kámošem, je všechno fajn a film baví, rozesmává, zahřívá a já nevím co všechno ještě dalšího.
Bohužel někde v půlce nastává razantní přehození výhybky a vlak se najednou rozjede na několik dalších kolejí, přičemž mašina odjíždí kamsi do dáli a vagónky zůstávají roztroušené po celé trati. Vztah najednou couvá do pozadí, na scénu nastupují problémy Davidova syna (nevyužitý Peter Sarsgaard), potíže kamaráda a hlavně jedna prokletá nemoc a jsme tam, kde jsme byli u předchozích snímků šikovné španělské režisérky, která mimochodem znovu dokazuje, že to s decentním umísťováním podmanivé hudby do děje umí jako málokterý jiný filmový tvůrce. Ale zpět k roztříštění děje, které ve spojitosti se zbytečně natahovanou stopáží a opakovanou potřebou pro tryskání slz a natahování moldánků, najednou ze svižné rozjuchané dědkovské romance vytvoří rozplizlý patvar, který v koncích snad už ani neví kudy kam a jehož závěrečné titulky přivítáte s nadšením, které by vás zpočátku nenapadlo ani v těch nejšílenějších snech.
Je to škoda a já takto ke konci recenze snad ani nevím, komu že bych Umírající zvíře (nadávky na překlad jsou sice na místě, ale knižní předloha u nás vyšla pod totožným názvem, takže se tentokrát distributorovi ani nikdo divit nemůže) doporučil. První vztahovější a skvěle napsanou polovinu asi zkousnou diváci všeho věku, jakékoliv víry a bez ohledu na přesvědčení, jenomže zbytek je tak něco na způsob filmů pro citlivější přítelkyni, dojímavější mámu a babičku, která každý týden hltá jeden snímek podle Rosamunde Pilcherové.
Hodnocení:
Obstojné romantické drama, které v první půli okouzluje nadhledem, vtipem a šmrncem, zatímco v té druhé už jenom neúspěšně dusí, vyčerpává a unavuje zbytečně přestřelenou délkou. Určitě bylo zaděláno na víc.